Už od dětství se mi líbili exotičtí ptáci. A tak jako asi většina jsem si pořídil andulku. Po čase mě lákalo zkusit je rozmnožit a tak jsem dal do kupy pár. Po čase přibil i pár korel. Korela – takové malé, levné kakadu. V chodbě jsem měl klec, která byla pořád otevřená. Ptáci měli volný pohyb. Z jedné strany sedali na klec a z druhé na trubku od topení. Prolet cca 4 m. Vždy, když už to vypadalo, že by se mohl povést odchov, někdo zapomněl zavřít dveře do druhé chodby a ptáci při vstupu do domu uletěli. Po čase mě přestalo bavit neustále shánět nové ptáky na dopárování a přišli jiné záliby.
Po svatbě jsme předělávali barák a jedna místnost – dětský pokoj byla chvilku volná a tak jsem tam udělal asi 8 klecí. Věděl jsem, že to bude na chvilku, ale ptáci mi chyběli. Sehnal jsem kontakt na chovatele zebřiček v Dašicích. Byl to Pavel Švehla. A tak jsem měl asi dva roky několik zebřiček, potom jsem to musel vyklidit a udělat z toho opravdu dětský pokoj. Protože mi ptáci pořád chyběli, rozhodl jsem se předělat si starý chlév na místnost jen pro ptáky. Tam je mám dodnes. Z počátku jsem měl neofémy modrohlavé. Učarovaly mě svými zářivými barvami a možností mnoha mutací. Nebavilo mě pořád někoho otravovat s dotazy co bude po tomto páru….proč tam nejsou tito mladí. Genetika v té době nebyla tak volně dostupná jako je dnes. Vstoupil jsem do Neoféma klubu . Tam nám o genetice přednášel a připravoval materiály pan Walter Wiener. Pochopil jsem, že to má svá pevná pravidla a chtěl jsem je znát. Tak jsem přes známé sehnal odborné knihy o genetice a začal podomácku studovat. Bohužel jsme si o výstavě neofém díky nezodpovědným chovatelům přinesli domů nějakou nemoc a hodně nám toho popadalo. Horko, těžko jsem to posháněl na novou sezonu. Další rok se to opakovalo a tak jsem skončil jak s neofémama, tak i v klubu. Byl jsem otráven. Koníček, který mi měl dělat radost mi dělal smutek. Několik let jsem měl klece prázdné. Ale pořád někde v hloubi duše jsem věděl, že to tak být nemůže. A tak jsem se rozhodl klece opět naplnit. Nevěděl jsem, který druh přesně by to měl být a tak jsem si opět od Pavla Š. přivezl nějaké zebřičky a rýžovníky. Dále jsem sehnal zlatoprsky, diamantky, tygříčky, hrdlořezky, céresky, APT, APČ a nějaké guldy. Nádhera, co klec to skoro jiný druh. Po čase mi došlo, jaký je to nesmysl. Tam něco padlo, tam něco padlo a já neustále jen sháněl nové protějšky a díky tomu odchov minimální. Začal jsem si uvědomovat, že se musím věnovat jen jednomu druhu. Pak lehce nahradím případné ztráty. Vzpomněl jsem si opět na Pavla Švehlu, že když jsem obdivoval jeho ocenění a poháry visel mu na zdi plakát s mutacemi zebřiček. Mutace a hraní si s nimi mě bavilo a baví dodnes. Tak jsem se k němu vypravil. Věděl jsem, že takovýto chovatel bude znát ostatní chovatele a lehce mi sežene to, co já bych asi nesehnal. Tak jsem si vybral mutace, které se mi líbily a Pavel mi řekl, které z toho je schopen sehnat. Byl jsem nedočkavý na konec sezóny, kdy už mi zavolá ať si přijedu. Dočkal jsem se a plný nadšení vyrazil do Dašic k Pavlovi pro zebřičky. Byli překrásné, veliké, nádhera. Ptal jsem se kolik mám platit a Pavel mě zaskočil. Na toto jsem nebyl připraven. Řekl mi: „ Ti ptáci nejsou na prodej. Jestli je chceš tak ti je dám zadarmo, ale budeš příští rok vystavovat u nás v Dašicích.“ Řekl jsem mu, že nemám žádné zkušenosti, že chci ptáčky jen tak pro srandu a ani nemám takové, které by na výstavu byli vhodní. Pavel dodal: “ Tohle jsou kvalitní ptáci od špičkových chovatelů. Po takových to ptácích se rodí šampióni. Nejsou na prodej. Jestli je chceš uvidíme se na výstavě.“ Je to lišák. Co jsem mu měl říct, když jsem ty překrásné zebřičky chtěl? Tak jsem si je vzal a byli jsme domluveni. Podali jsme si ruce s tím, že se uvidíme za rok v Dašicích na klubové výstavě.
Tam jsem se začal seznamovat s požadavky na výstavní zebřičky a sbíral od zkušených chovatelů rady. Některé jsem znal z dřívějška přes neofémy. Jirku Švadlenku a Ivana Hájka. Postupně jsem se seznamoval s novými chovateli i mimo klub, kteří u nás pravidelně vystavují. Po dvou letech jsem se rozhodl, že vstoupím do klubu také. Dodnes se učím, co a jak dělat, jak poznat, že právě tuhle zebřičku si mám nechat a tuhle ne. Rady a pomoc od kluků jsou k nezaplacení. Jednou bych chtěl mít tak vytrénované oko, jako mají oni. Třeba Víťa Vaněk. Jednou, to jsme se ještě neznali, byl u mě s Alešem Nebeským pro zebřičky. Aleš si ho vzal jako svého poradce. Také začínal a proto si vzal zkušeného kamaráda na nákup nových zebřiček. Víťa se podíval po mém chovu a pravil:“ Je tu několik slušných zebřiček. A tahle samice, jestli zůstane v kondici, vyhraje výstavu.“ Ta samice opravdu vyhrála výstavu. Takto bych chtěl jednou vidět také.
Nejvíce se mi líbí černolící zebřičky. Dnes je moje stěžejní kombinace černolící mramorová. Také neustále držím několik párů pastelové mutace. Čas od času si zpestřím chov něčím novým. V současné době je to mutace vousatá.
Takto jsem se dostal k ptáčkům a pak k zebřičkám. Chci tímto poděkovat nejen Pavlovi Švehlovi, který má za to zásluhu, ale i ostatním klukům a pánům chovatelům jak z klubu, tak i mimo něj.
Děkuji
Autor: Buldra Otakar
